Posledních pár dní jsem slušně monotématická, a je to tu znovu, další meteo-příspěvěk, radši to ani nečtěte.
Popíšu náš stále stejný dopolední rozvrh (nepočítám dny, kdy byl chcanec non-stop anebo měl Dáda horečko/blindo/srajdu a že těch byla většina).
Po procitnutí s nadějí otevíráme okenice (po noci plné hromů a deště bubnujícího do okapu) a spatříme modrou oblohu, jupí. Následuje stěhování národa, v duchu homolka-family, balíme slunečníky, lehátka, ledničku, míče, boty do vody a děti, spěcháme, ať chytneme na pláži hezkej flek. Slunce pálí, pot teče, je to vcelku dálka, ale nás žene kupředu vidina zaslouženého odpočinku při šumění vln a zpěvu racků. Rozložíme lehátka, namažeme padesátkou děti svačící bonbóny, honíme síťkou na ryby asi dvacet vos, idyla.
Za hodinu (maximálně dvě) je to tady, černá apokalypsa se řítí oblohou rychlostí blesku, začínají padat kapky o velikosti pomerančů, balíme vše vybalené (už v tom máme grif) a zdrháme a spolu s námi stovky dalších turistů. U auta horko těžko popadám dech, v puse cítím kovovou pachuť krve, astalavista bejby!
V pátek odjíždíme, v ten den si celý chorvatský turismus oddechne a po celém pobřeží budou vyvěšeny vlajky, už bude zase jen krásně.IMG_7357

nasdílej to, ať se svět dozví

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *