Tak dneska je to už 16 let.
Zajímavý úkaz, začínám být s M. ve svém životě dýl než jsem byla předtím bez něj. Sbalila jsem ho na dýze a už jsem si ho nechala. Vlnili jsme se v rytmu Puff Daddyho a McErika a Barbary. Hit od Toni Braxton považujeme do dneška za “naší” písničku. Volali jsme si z pevné linky, mobil vlastnila jen hrstka vyvolených, v něm 10 úderných vyzváněcích melodií a nejlehčí model vážil cca 20 dkg. Internet byl cizí (sprosté) slovo, nosily se walkmany, fotila jsem ruským „kombajnem” zn. Lomo 135 BC, Václav si vzal Dášu a do kin vplul Titanic. Dva měsíce po seznámení mi odešel na vojnu. Sedm let po seznámení jsme se rozešli (na dva dny). Dvanáct let po seznámení jsme se vzali. Po šestnácti letech máme dvě nejvíc nejlepší a nejkrásnější děti.
Sen zvláštnu podobu máva, keď ho chceš vychutnať do sýta…

Prima zoom neohroženě převzala nadvládu na Dáňovo virtuálním světem a definitivně tak zařadila Nema a spol. do archívu, sekce “animáček pro děcka”.
Navíc hrubým způsobem nastavila zrcadlo mojí postupující mateřské demenci.

Dnešní dialog při sledování dokumentu Bizarní obyvatelé moří:
Dáda: “Mami, co to je? Povídej.”
Já (letmo vzhlédnu od rozestavěných kostiček pro Lau): “Asi nějaká ryba.”
Dáda: “To není -nějaká-… ryba, to je keporkak.”

Jako co je, doprdele, keporkak? (maturovala jsem z biologie…za jedna…evidentně omylem).

Já nevím.
Na dádovy samostatné pokusy oblíkání a svlíkání ještě asi není správná konstalace hvězd. To ani není nepochopení jako hluboká ignorace s pověstnou kapkou házení perel sviním.
Já nechci zázraky, jen trochu spolupráce při natahování ponožek nebo stahování punčocháčů.
Když začnu vysvětlovat a názorně popisovat, tak zabodne skelný pohled kamsi dva metry za mě a pohupuje se v imaginárním rytmu soundtracku k včelím medvídkům, zatímco mně v hlavě začíná bušit směs nirvany, šamanských bubnů a střelnýho prachu!
Načež s vypětím všech sil ukončím po půlhodině svůj slovní a gestikulační průjem a podám mu ponožku, doufaje, že se chytí.
Dáňa umělecky zmuchlá podanou fusku, naaranžuje si jí na palec u nohy, konečně mi věnuje letmý pohled a houkne: “Může být???”

Asi si nechám předepsat platíčko neurolu a budu čekat až zahřmí, nástup do školky je až za půl roku….

Už je to asi tady!
Oni si spolu hrajou! No “spolu”, no “hrajou”…
Lau na něj kouká jak na svatej obrázek a Danda jí pomalu vykecává díru do hlavy (vlastnost po otci). Ovšem program, co vymyslel před chvilkou, je i na mě dosti cool. Danda pronásleduje ségru po pokojíku, v jedný ruce nůž, v druhý vidličku (obé naštěstí z dětské kuchyňky) a důrazným, nesmlouvavým hlasem uklidňuje: “Jauko! To nebude bolet!”

Tak chřipka hier!
Zatím teda jen my “velký”, kéž by u toho i zůstalo.
S těma pidižvíkama je marodění beztak hustá bojovka! Rozvrhli jsme si plán “péče o dítě” na tříhodinový intervaly. U Dády to obnáší jen výměny disků v dvd, u Lály je to trochu náročnější.
Ale! Hrála si na zemi v ložnici u postele (my jsme se potili nahoře), už asi hodinu a půl sama (miláček!) a pak se rozhodla, že se na ty chrchlající trosky chce mrknout osobně a stoupla si u postele!
Hurááá! Předběhla Dandu se stoupnutím o měsíc a půl! A to nás furt honí po neurech a rehábkách, že prý pokulhává hrubá motorika.
S Dádou jsme nic nevěděli, nic neřešili, a bylo nám fajn…

Murphy zas jednou zafungoval, M. je už třetí den do 21:00 hod. v práci a na Dádu přesně úderem pátku sedla jakási střevní záležitost. Blindí kudy sedí nebo trůní na dětském prkýnku na wc a diktuje mi na dálku, kterou knížku z knihovničky chce dovalit.
Na Lálu zas dosedla nějaká separační úzkost, na odchod do vedlejší místnosti abych si podala kolkovanou žádost. Moje vzdálenost od ní je přímoúměrná intenzitě jejího jekotu.
Navíc má nové stravovací heslo: každé sousto poválet po jazyku, pak vyšťourat ven do dlaně a ještě se s ním naposledy rozloučit!
Dáda měl jídelní židličku rok bez skvrnky, Lau v ní hoduje teprve od září, ale už není poznat původní barva potahu!

Dneska je přesně ten den, kdy fakt nevím, co jsem vlastně dělala!
Vidím se na koberci, jak po mně skáče starší a slintá mladší, vidím, jak utírám po osmdesátýšestý něčí prdku a vím, že jsem asi neobědvala.

Pevně doufám, že M. bude mít tolik soudnosti a na náplň dne se nezeptá, ve vlastním zájmu!

Daník je už několik týdnů fascinován podmořským světem.
Odkojen příběhem Nema a žraloka Lennyho si sám se sebou a několika gumovými rybkami vyhraje doslova hodiny.
Dneska ho vzal M. do kina, na Sammyho dobrodružství 2.

Radost?? Nikoliv, Extáze!!!!! Ač nejmladší divák z celého kina, vykřikoval do tmy názvy všech zvířat…želviček, delfína, medúz, kladivouna, rejnoka.

Před vykázáním z kina je zachránil pytlík gumových medvídků.

Danda dodržel svůj osobitý “NE-přístup” i přes svátky.

Nechci dárky! Nechci stromek! Nechci ježíška!

Obzvlášť u babiček, tam se hned vrhnul na cukroví na stole a ke stromku s dárečkama se odmítal přiblížit. Něco mezi šmoulou mrzoutem a grinchem.
Tak aspoň doma se ke konci trochu odvázal (i když jeho vysněné trio: bombón-nanuk-kakao pod stromkem nenašel).